Historie Rybovy České mše vánoční v Ondřejově očima lehce sklerotického pamětníka

19 Prosinec 2009
Posted in Z regionu - Zajímavosti

Provedení České mše vánoční od J.J.Ryby, většinou o půlnoční mši svaté, je téměř dvě století považováno za oficiální začátek Vánoc - nejpoetičtějších církevních svátků v roce. Je vskutku příznačné a pozoruhodné, že právě zvěst o narození Krista spojená s kontrasty provizorního bědného útulku pro novorozeně, s andělskou oslavou Boha a s přáním pokoje lidem dobré vůle, s klaněním tří králů či mudrců, i s úklady proradného krále Heroda, indukovala neuvěřitelné vzepětí lidové i profesionální hudební tvořivosti zejména v 18. století. Tehdy skutečně platilo „Co Čech, to muzikant“ a dodejme, že dobrý muzikant.

Neúprosně postupující čas a generační výměny hudebníků způsobily, že mnoho skladeb z tohoto období upadlo v zapomnění a teprve bádání v archivech, na půdách far a na kruchtách kostelů přináší nové pohledy na krystalicky čistou krásu, dnes ukrytou pod vrstvami prachu a znovu se probouzející k tomu, abychom ji obdivovali a těšili se z ní. Vánoce jsou patrně tou nejlepší příležitostí k tomu, abychom v klidu a potichu nechali promlouvat na notovém papíru zaznamenané exploze tvůrčího zanícení a fantazie našich předků a pokud můžeme, pokoušejme se je opět vzkřísit pro potěšení lidí marně hledajících v chaosu současnosti záchytný bod pro zklidnění rozvrácených myslí.

Význačnými představiteli té doby byli vesničtí kantoři, kteří se uplatňovali jako autoři i interpreti hudby většinou provozované lidovými muzikanty. Známe je z literatury. Svým nadšením a jasnou vizí stmelili často nesourodé společenství do funkčního celku, který svým úsilím dosáhl cíle : naučil se partesy a poháněn pohyby smyčce či hlavy regentschoriho vydal pro potěšení sousedů, kmotrů, strýců a tetiček svědectví o tom nejlepším, co v nás všech dříme.

Na ondřejovském kůru kraloval po dlouhá desetiletí „pan řídící“ Antonín Mach (1884 – 1973). Titul mu zůstal z doby, kdy učil ve zdejší škole. Jak občas říkal, byl „smlouvou vázán“ k varhanické službě v kostele, a pokud mu to zdraví dovolovalo, smlouvu pečlivě plnil.

Moje první vzpomínka je z šedesátých let minulého století, když jsem již byl zaměstnán na hvězdárně. Tak se stalo, že jsem byl spolu s panem profesorem Vladimírem Guthem přizván k provedení zmíněné mše, kterou v duchu shora popsaných tradic pan řídící nacvičil s ondřejovskými občany. Pokud si vzpomínám, tak ve sboru účinkovala paní Bienertová, paní Hnízdová, paní Pospíšilová, manželé Svobodovi, pan Šalda a další. Nevím již, kdo byl u varhan, v orchestru na čelo hrál pan generál Vejmelka, na housle hrál pan Procházka. Možná, že by pamětníci mohli doplnit další jména našich spoluobčanů a oživit jejich památku. Úderem půlnoci vytrhnul pan řídící jednu píšťalu z  varhan, na ni zaimitoval půlnoční troubení ponocného, vsadil píšťalu zpět a varhaník ve volném tempu spustil úvodní takty předznamenávající vstupní tenorové sólo „Hej mistře, vstaň bystře…“ . Dobře si pamatuji na 64 taktů orchestrální mezihry v Offertoriu, kterou jsme hráli přinejmenším dvakrát pomaleji než jsme nyní zvyklí. V průběhu mše pan řídící taktoval smyčcem, hrál houslový partes a jak z ústního podání plyne, občas hrábnul i do varhan.

Tak takhle nějak vypadala Rybova Mše vánoční zhruba před půl stoletím.

Na podzim r. 1976 mi volal Míla Řezba, abych přišel hned k nim, chci-li se zúčastnit nácviku „Rybovky“. Bylo tam několik zpěváků ze „zkušené“ generace a pár pokračovatelů z generace nové – např. Katka, Pavel a Manka Kleczkovi a několik dalších (tenkrát dětí), které chodily se mnou cvičit a zpívat. Vzpomínám si na Ivanku a Marušku Švandovy, Jindřišku a Aničku Hnízdovy, Janičku a Jindru Tesaříkovy, Alenku Janouškovou, Líbu Vilhelmovou, Milušku Šenychovou, Danu Šafrovou, Alenku Bultasovou, Jarušku Vávrou a Marušku Padevětovou. Z dospělých to byli Martina Řezbová, Martin Macháček, Jarda Schück a další. Rozhodně jich bylo víc, ale je to již skoro 33 let a tak se omlouvám všem, na které jsem zapomněl. Ostatně budu jen rád, když se ozvou další pamětníci a tuto vzpomínku doplní. V mnoha případech postupně přišli i partneři zpěváků.

Když jsem dorazil do „zkušebny“, ptal jsem se Míly, zda bude dirigovat, leč on pravil, že počítá s tím, že to budu já. A tak začala moje dirigentská kariéra a samozřejmě první starosti. K nim patřilo zjištění, že soprány nevyzpívají výše, než „F“, přičemž v partesech jsou místa o tercii vyšší. Míla tedy kritické části mše transponoval o sekundu nebo tercii níž a tím bylo umožněno veřejné provedení. Dvakrát za sebou hrála na varhany z upraveného partesu paní Koudelková z Prahy. V r. 1978, a ještě dvakrát potom, nás držela nad vodou s nevšední ochotou varhanní virtuózka Dorotka Fleischmannová. To už jsme o Vánocích jezdili až do Říčan.

Varhaník je v Rybově mši důležitým sólistou a ve vánoční době je velice žádaný. Několikrát s námi hrál pan Tomáš Čechal, ale pořád jsme neměli nikoho stálého. Počátkem devadesátých let se přihlásil nějaký pán, že doprovod umí a já jsem ho pozval bez zkoušky na půlnoční. Byla to katastrofa, protože to uměl hrát, ale jen jedním prstem a to je málo. Po Kyrie se nabídla Marika Nártová - Pečená, že mši dohraje a skutečně se jí to zdařilo. Od té doby je naší spolehlivou oporou. Pouze jednou zapadla u Úval cestou na půlnoční do závěje a tehdejší mši bez její podpory bych již nikdy nechtěl opakovat.

Pan Koudelka prohodil jednou větu, která pro mne mnoho znamenala, neboť pravil : „On diriguje jen tak.., jen hejbá rukama..“. A tenkrát jsem si uvědomil, že dirigent musí své kamarády muzikanty především inspirovat a „vyrazit“ z nich ten nejlepší výkon, kterého jsou scopni. O to jsem se poctivě začal snažit a dodnes je to moje „dirigentské kredo“. Zkoušky i provedení musí být pro potěšení, s nezbytnou legrací a s možností společenských kontaktů. Před profesionály máme právě tu výhodu, že si takový přístup můžeme dovolit.

S postupující dobou zpěváků i instrumentalistů pomalu přibývalo z dalších ondřejovských rodin – např. od Beránků, Janoušků, Padevětů, Vodrhánků, Boučků, Zemanů a dalších. K rozhodující změně kvality došlo v r. 1984, když jsme začali intenzivně spolupracovat s chrámovým sborem v Mnichovicích, kde potřebovali dirigenta. Tam měli nejen dobrý sbor, zejména početnou mužskou část, ale i výborný orchestr, který se opíral o Janu Vlachovou a Mikaela Ericssona. My z Ondřejova jsme již mohli posloužit dobrým sborem, i když jsme se museli přizpůsobit správným partesům a vyzpívat i to „A“ a tak vzniklo těleso, které bylo schopné velmi dobrého výkonu. Mezi zpěváky dominoval pan profesor Ota Marek, který zpíval v některém z pražských mužských sborů. Jeho krásný bas-baryton skutečně naplnil celý kostel a při mnoha sólech skutečně, jak se říká „běhal až mráz po zádech“. Radost bohužel netrvala dlouho. Po první „Mnichovické“ půlnoční ve zmíněném roce - na základě udání nějaké přičinlivé duše - vyhodili prof. Marka po Novém roce z  říčanského gymnázia do internátní školy ve Všešimech. Jsem přesvědčen, že v důsledku prožitého stresu začaly v té době jeho zdravotní potíže. Přežil konec režimu, který mu nesmírně ublížil a ublížil i žákům, které měl velice rád a nesměl je s chutí, láskou a vynikající odborností učit.

Jedním z vrcholů našeho úsilí bylo koncertní provedení Rybovy mše v Říčanech ve spolupráci s Říčanským komorním orchestrem pod taktovkou pana dirigenta Vaníčka před Vánocemi asi v r. 1986. Zpěváci se sjížděli na zkoušky ve čtrnáctidenních intervalech a zvládli partesy velice dobře. Vzpomínám si na trapné jednání s funkcionáři okresního výboru KSČ (o muzice neměli ani páru), kterého jsme se z titulu funkcí dirigenta a sbormistra s kolegou Vaníčkem zúčastnili, a při kterém se rozhodovalo o tom, je-li koncertní provedení Rybovy mše politicky únosné. Bylo to o generálce a skutečně hrozilo, že celé naše úsilí bude obráceno v niveč. Krátce po tomto jednání jsem jel služebně do zahraničí a když jsem se vrátil, naši kluci běželi k autu a zvěstovali, „že to povolili“. Koncert se nakonec uskutečnil za ohromného zájmu publika (sál „U labutě“ byl zcela vyprodán) a s  nevídaným nadšením ze strany účinkujících, protože o průvodních obstrukcích se mezi lidmi vědělo. Prof. Marek měl inspektorem povoleno sólo zazpívat a opravdu si na něm dal záležet. Koncert se musel o den posunout, protože naplánovaný termín 19.12. „kolidoval“ s výročím narození A. Zápotockého.

Pro budoucnost měl ten koncert význam v tom, že se našich vystoupení stále ve větší míře zúčastňovali instrumentalisté z Říčan, čímž se úroveň provedení postupně zvyšovala.

Začátkem prosince 1989 jsme dostali nápad uskutečnit před půlnoční mší veřejnou generální zkoušku, tenkrát ve prospěch Občanského fóra. Generálka proběhla ve zcela zaplněné tělocvičně u Vávrů. Návštěvnost byla podpořena mnohoslibnou výzvou na plakátech: „Hrnečky s sebou“, což vymyslel Míla Řezba. Tím byl položen základ dnes již tradičních předvánočních koncertů, které od té doby pořádáme pravidelně ve prospěch Dětského domova ve Strančicích. Místa konání se podle okolností, zejména podle majetkoprávní situace Obecního domu, měnila. Asi dvakrát jsme hráli v příjemném prostředí  jídelny družstva (v podkroví nad kravínem). Snad nejpoetičtější provedení bylo v nové zasedací síni Astronomického ústavu AV ČR. Cesta protažená v čerstvě napadlém sněhu až za dvoumetr, závěje osvětlené svíčkami ukazujícími správný směr cesty, lehký mráz a jako obvykle vysoká návštěvnost, vytvořily nezapomenutelný rámec vzpomenutého koncertu. Největší počet našich koncertů je však spojen s Obecním domem a související trvalou podporou Obecního úřadu.

V současnosti náš Vánoční program zahrnuje pět až sedm provedení v intervalu cca dvou týdnů. Postupně se zvyšuje podíl muzikantů účinkujících v Betlémské kapli a na druhou stranu nedělá žádné zvláštní potíže získat k účasti profesionály z Prahy.

Nelze opomenout ohromný podíl Pavla Řezby na vytváření technického zázemí našich koncertů. Nebylo toho málo: jednalo se o topení v sále, mnohokrát o oživení zvukové aparatury, přípravu orchestřiště, svíček do závějí a hodně dalších „drobností“, bez kterých by to nešlo.

Rád vzpomínám na výzdobu „koncertních sálů“ z rukou Lídy Žďárské a jejích spolupracovnic. Jednou jsem přivezl kolegyni z Prahy na posílení orchestru. Přišli jsme do tělocvičny v půl šesté, přičemž zkouška měla být od šesti a koncert od půl osmé. Na podlaze ležely pásy papíru s namalovanými vánočními motivy, nějaké chvojí a tak podobně a kromě výtvarníků nikde nikdo. Kolegyně se ptala, jestli skutečně bude zkouška i koncert. K  jejímu i mému údivu jsme skutečně krátce po šesté ve vyzdobené tělocvičně již zkoušeli naplno.

Po celou dobu koncertování se o nutnou „administrativu“ stará Jindřiška Nováková, v poslední době s dcerami. Dojednává podporu občerstvení, vaří vánoční punč, obstarává květiny a další věci, které k „opravdovému“ koncertu náleží. Musím říci, že ten hrníček horkého čaje, který mi během zkoušky uvaří, je pro mne důkazem, že všechno běží ve správných kolejích bez zbytečných komplikací.

Všechny naše koncerty jsou dobročinné. Nemám proto nic jiného než srdečné poděkování úplně všem – sboristům, hudebníkům, kolegům „od techniky“ a samozřejmě i posluchačům a sponzorům – za statek nad jiné cenný, totiž za volný čas, který ve prospěch mnohdy nevyléčitelně nemocných dětí dávají.

Nyní se pokusme zamyslet nad tím, jak dál. Použiji úsloví „Tradice není to, co bylo, ale to, co by mělo být“. Jsem vděčen občanům z Ondřejova, Mnichovic, Říčan a dalších obcí za to, že jsem nepsal před léty výzvy k omlazení muzikantské party nadarmo. Na letošní společnou generálku přišly děti z našeho okolí ( některé nebyly vyšší než metr dvacet ) a báječně zapadly mezi osvědčené starší kolegy. Zkouška byla úspěšná a doufám, že takové bude i muzicírování, které je nyní před námi.

Končím inzerátem : „Předám prosperující muzikantskou firmu hudebníkovi, který bude mít tak dobré zázemí v rodině, aby vydržel alespoň třetinu století velet bandě báječných muzikantů“.

Josef Zicha